Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 17.05.2010 16:50:37 

Koníci‚ pony a já mezi nimi

Plemena koní

Mám ráda plemeno Hannoverský kůň :

Hannoverský kůň je pravděpodobně nejúspěšnější z evropských teplokrevníků, neboť se po celém světě proslavil jako vynikající skokan a drezurní kůň. Je výsledkem puntičkářsky přesného výběru, kde se mísily vhodné typy krve.

Výběr pro hannoverskou plemennou knihu se provádí formou výkonostních zkoušek a hodnotí se i temperament jednotlivých koní. U tohoto plemene se velmi cení jejich povahová vyrovnanost a ochota i spolehlivost. V chovu se na ně klade veliký důraz. "Hannoverák" je plemeno velmi perspektivní. V ČR i SR se uplatňuje i v zemských chovech pro mnohostranné použití jak k jízdě, především k parkuru, tak k tahu.

Chod tohoto plemene je působivý. Je rovný, zvládnutý, velmi energický a pozoruhodně pružný. Krok je dlouhý a akce kolen malá nebo žádná.

U těchto koní jsou povoleny všechny čisté barvy, žádné se nedává přednost. Originální zakladatelští holštýnští hřebci byli černí.Výška se pohybuje přibližně mezi 15,3 a 16,2 pěsti (155,5 až 164,5 cm).


                 

 

 

 

 

 

 

 

Mám ráda i plemeno Hafling:

Hafling, neboli "krásný blonďák z Alp". Svojí výškou do 150 cm patří mezi poníky, ale možnostmi jeho využití se hafling řadí určitě mezi koňské velikány. Rakouské národní plemeno dostalo své jméno po vesničce Haflingen, kde vzniklo a posléze se pro své všestranné využití, svou nenáročnost, snadnost chovu a především pro svůj výborný charakter, rozšířilo nejen v zemích Rakouska, ale i do celého světa. Připouštěním chladnokrevných norických klisen arabskými hřebci, především linií El Bedavi a Dahoman a cíleným výběrem jedinců se v průběhu jednoho století chovatelům podařilo vytvořit plemeno koně v ustáleném typů a barvě - ryzáci všeech odstínů se světlou hřívou a ohonem bez příměsí šedých či černých žíní (čím bělejší, tím žádanější) a bez bílých odznaků na končetinách, s kohoutkovou výškou 136 - 150 cm. V současné době se chová ve dvou rázech - těžší - v typu malého chladnokrevníka, - lehčí - jež se exteriérově blíží sportovnímu typu koně. Podmínkou zařazení do chovu je i výborný charakter a chuť pracovat.

 

U nás hafling po 2. světové válce zcela vymizel a první dovoz se uskutečnil až v 70. letech minulého století. největší oblibu zaznamenalo toto plemeno až v roce 1989 a dnes již zaujal hafling pevné místo v koňské rodině v České republice. Na první výstavě koní v Lysé nad Labem "Kůň 94" Ing. Pavel Svoboda a Ing. Jiří Trojan spolu s několika nadšenci založili Český svaz chovatelů haflingů, který je členem ASCHK i světové organizace chovatelů haflingů. Dnes již funguje plemenná kniha a chov u nás dostal řád a možnost se i nadále rozvíjet. Svaz se zakládá pod heslem: "Každý kůň je na něco, jen hafling je na všechno!"

A skutečně, haflinga potkáte na westernových soutěžích, v kočáře u horské chaty, na dětském letním táboře, pracuje jako soumar u horských myslivců v Rakousku, na louce v obracečce či v lese při přibližování dřeva nebo jen tak na zahradě pro potěšení oka a dětí. Dnešní typy odlehčeného haflinga je možno vidět na parkurech pony a méně často na drezurách.  Největší využití má hafling zřejmě v agroturistice. Pro toto rychle se rozvíjející odvětví je hafling pro svou výdrž, sílu, přirozený pohyb v terénu a především nekonfliktní povahu, jedno z nejvhodnějších plemen.

 

 

        

 

 

 

 

 

Mám ráda plemeno Český teplokrevník

Až do počátku 19 století se v Čechách uplatňovala v chovu teplokrevných koní španělská a neapolská plemena; teprve později se objevili angličtí plnokrevníci. Teplokrevníci se stali přikřížením anglické krve příliš lehkými a nevhodnými pro běžnou práci, a proto museli ustoupit chladnokrevníkům, kteří přejali hlavní úkoly v zemědělství a dopravě. Změnu pak způsobila armáda, která začala pro potřeby kavalerie dovážet anglonormany, hannoverské, oldemburské, východofríské hřebce i koně jiných teplokrevných plemen. Po roce 1918 se dováželi především oldemburští hřebci, ale nespnili očekávání, a proto se chov začal doplňovat anglickými plnokrevníky i polokrevníky. Výběrem z tohoto složitého souboru vznikl český teplokrevník, přičemž se ustálila řada linií.

Je to statný kůň, v kohoutku měří 170-175 cm, obvod hrudi měří asi 200 cm, obvod holeně 22-23 cm. Hmotnost těla přesahuje 600 kg. Dost těžká hlava je úhledná, krk mohutný a svalnatý, vysoko nesený, kohoutek málo výrazný, hřbet široký a dosti dlouhý stejně jako záď. Mohutné nohy mají výrazné klouby, krátkou spěnku a kopyta někdy příliš plochá s nepříliš tvrdou rohovinou. Přední nohy bývají někdy svázané. Hříva a ohon jsou dosti husté, zaplétají se. Běžně se vyskytují hnědáci a ryzáci, ostatní barvy jsou vzácné. Při úpravě srsti se často na zádi vytvářejí kartáčované šachovnice. Je to kvalitní pracovní kůň, vhodný jak k jízdě, zejména rekreační a terénní, tak k lehčí práci v zemědělství a lesnictví. Je učenlivý, ovladatelný, ochotný a vytrvalý.

Arno To mě zase vyparádili:( Kyberit je stejně jako první koník Arno z farmy Lošov  

 

 

 

 

Mám také ráda plemeno Connemarský pony

Je to jediné ryze irské plemeno a pochází za západního Irska, z oblasti zvané Chonnacht, anglicky Connaught, starším jménem Connemara. Jeho předky byli poníci podobní highlandským, po ztroskotání španělského loďstva Armada v r. 1588 křížení s berbery a andalusany, kteří se z lodí zachránili. Výsledkem byl dnes již vymřelý irský hobby. Ten se dále křížil s dovezenými araby a s menšími plnokrevníky, a tak vznikl z původního houževnatého poníka velmi elegantní jezdecký pony. Začátkem tohoto století byl connemara ohrožen vyhynutím, a proto se v r. 1923 ustavila společnost chovatelů tohoto plemene v Irsku a v r. 1947 také v Anglii. Plemenná kniha však vznikla dřív, první zápis (Cannon Ball) je z r. 1904.

Connemara měří 132 až 145 cm a je velmi souladný. Má malou hlavu s rovným profilem, velkýma výraznýma očima a krátkými vztyčenými boltci. Krk je mimořádně dlouhý a elegantní, plec správně utvářená a kohoutek dost výrazný. Má stavbu vynikajícího jezdeckého koně a skokana. Štíhlé suché nohy mají obvod holení 17 až 20 cm. Velmi hluboký trup celkový vzhled neruší. Zbarvení bylo původně plavé, dnes převládají bělouši různých typů, povolena je i smíšená srst (rezaví bělouši), ne však strakatá. Vzácnější jsou vraníci a hnědáci. Povaha je poddajná. Odedávna sloužil jako jezdecký kůň a soumar, byl mimořádně otužilý a skromný. Dnes pracuje v zemědělství a jako jízdní kůň pro děti i dospělé. Křížením s plnokrevníky se získávají závodní koně pro crosscountry a skokové soutěže. Přispěl ke vzniku irského huntera. Je to také mé nejoblíbenější plemeno :o)

Connemarský pony    Stádo connemarských poníků 



 
 
 

 

 

 

 

Známé mi je i plemeno Shetlandský pony

Považuje se za potomka tundrovitých severských koní, kteří na počátku holocénu obývali nezaledněné oblasti severní Evropy. Z těchto koní patrně vznikl dnes už vyhynulý černý lofotský pony, který kdysi obýval pobřeží Norska. Ten se snad už před 3000 lety dostal s norskými osadníky na Shetlandy a tam se v drsných podmínkách přeměnil v nejmenšího a nejotužilejšího koníka na světě; jeho kosterní pozůstatky jsou známé z 6. století př. n. l. Odtud se později rozšířil do celého světa.

Shetlandský pony měří v kohoutku 81 až 102 cm. Nepříliš ušlechtilá hlava má zpravidla rovný profil, krátký krk je vysoko nasazený, svalnatý, u hřebců zdobený silným tukovým hřebenem. I hřbet je krátký, bedra jsou velmi svalnatá, ocas nízko nasazený. Krátké nohy jsou silné, obvod předních holení bývá 17 až 18 cm. Hluboká a široká hruď má nápadně velký obvod, takže poník se zdá ještě nižší. Je mohutný, kostnatý, velmi zdravý a vytrvalý; k poměru ke svým rozměrům patří k nejsilnějším koním. Má velmi hustou hřívu a ocas, mohutnou kštici a srst v létě hladkou a tvrdou, v zimě dlouhou, s hustou podsadou. Bývá nejčastěji černý nebo černobíle či hnědobíle strakatý, ale běžní jsou i hnědáci a ryzáci. Je dlouhověký, plodný a velmi skromný. Jeho malé rozměry umožnily využití všude tam, kde velcí koně neobstáli - v dolech, na vinicích apod. Je bystrý, výkonný, i když poněkud hůře ovladatelný. Sloužil jako soumar, nosič i jízdní kůň a osvědčil se i v tahu. Je cirkusovou hvězdou a oblíbeným jezdeckým koněm pro děti.

Mimochodem,na shetlandovi jsem se učila cválat!!

   to jsem já za mala

 

 

 

 

Líbí se mi také Andaluský kůň

Domovem tohoto vznosného koně jsou jižní oblasti španělska, hlavně Andalusie, kde byly středisky chovu Sevilla, Córdoba a Jerez de la Frontera. Španělsko bylo odedávna domovem koní jak dovážených z východního Středomoří, tak původních plemen. Také germánské kmeny Vandalů, Vizigótů a Alamanů prosluly v raném středověku chovem koní. Na tomto základě vzniklo po invazi muslimů zvláštní plemeno, andaluský kůň. V první vlně se do Španělska dostali hlavně berbeři, později maurové dováželi i vysoce ušlechtilé araby.

Andaluský kůň měří kolem 155 cm, může být i o 5 cm vyšší. Má výraznou hlavu, často s lehkým klabonosem, velké oči a pěkně utvářené uši. Silný, lehce klenutý krk s hřebenem je hrdě nesený, mohutné plece jsou kvalitní, hrudník hluboký, hřbet a bedra silné. Záď je oblá, ocas nízko nasazený, nohy čisté a štíhlé, s perfektními klouby. Hříva a ohon jsou přirozeně zvlněné, bohaté a dlouhé. Zbarvení je většinou bílé s příměsí jiné barvy, často s tmavou hřívou.

   

 

 

 

 

Nesmím zapomenout také na Fríského koně

Patří mezi nejstarší evropská plemena. Soudí se, že jeho počátek je třeba hledat v době před 3000 lety. Je to původní severoevropské plemeno, blízké koni armonickému. Pochvalné zprávy nám o něm zanechali již staří Římané; chválili jeho výkonnost. Původní frís byl ovšem dost nevzhledný chladnokrevník, věhlas získal po zušlechtění orientální krví. Značně byl ovlivněn hlavně andalusany v době španělské okupace Holandska (16. a 17 století). Původně pracovní, pak rytířský kůň se postupně změnil na reprezentačního karosiéra, i když byl dost temperamentní a pohyblivý i pod sedlem. Vyvážel se do celé Evropy a ovlivňoval mnohá plemena. Spolehlivě předává svou černou barvu.

Smolně černý kůň bez bílých odznaků je vysoký nejméně152 cm a dosti těžký. Má dlouhou, ale úhlednou hlavu, nápadně pohyblivé uši, velmi bohatě zvlněnou hřívu a ohon a na nohách bohatý rous. Krk je obloukovitý, vysoko nesený, plec kvalitní, kohoutek výrazný, trup robustní a záď mocná. Poměrně krátké nohy jsou silné, s dobrými klouby a tmavými zdravými kopyty. Chody jsou výborné, krok vysoký, takže spřežení vypadá velmi působivě a hrdě. Proto byl frís nepostradatelný při obřadních průvodech, např. při pohřbech. Později sloužil jako klusák. Po první světové válce mu zůstala jen práce v zemědělství a byl málem na vymření. Zachránila ho holandská Královská chovatelská společnost, dnes je opět populární a vyváží se do světa. Je to věestranný tažný kůň, který se dnes uplatňuje i ve sportu. Slouží jako klusák zapřahaný do dvojkolky zvané gig, uplatňuje se v drezuřě i v cirkusu a dobře chodí pod sedlem, ovšem rekreačně

 
 

 

        

 

 

 

 

Jednou jsem chtěla i Tennesseejského mimochodníka

Předkem plemene byl dnes již vymřelý narrangasettský mimochodník z Rhode Islandu v USA. V chovu se uplatnili také americký klusák, anglický plnokrevník a americký jezdecký kůň. Zakladatel chovu Black Allan, narozený roku 1886, byl poloviční morgan, americký klusák, ale s výborným mimochodem. Tento pohyb spolehlivě předával svým potomkům, kteří tedy mají mimochod vrozený. Byl to ideální kůň pro plantážníky, protože ani celodenní jízda na něm jezdce neunaví. Asociace chovatelů však vznikla až v r. 1935 v Lewisburgu v Tennessee.

Původní mimochodník byl velmi spolehlivý, ale nízký a podsaditý kůň. Křížením s jezdeckým koněm získal dnešní výšku 153-165 cm. Hlava je dosud velká a hrubá a kůň ji nosí nízko. Proto se chovatelé snaží dosáhnout delšího obloukovitého krku, aby držení hlavy zlepšili. Trup je krátký a hluboký, mohutná plec je šikmá. Bedra i záď jsou velmi silné. Suché, tvrdé nohy jsou čisté, ocas je dlouhý a normálně nízko nesený, uměle se upravuje (podřezává), aby ho kůň nosil nahoru. Hříva se od uší do půli krku stříhá. Přední kopyta se ponechávají velmi dlouhá, kůň vyžaduje zvláštní kování, zadní podkovy mají dlouhé patky. Kůň má tři chody, klidný pomalý mimochod, rychlý mimochod "running walk", podle něhož dostal jméno Walker a kolébavý cval. Povoleny jsou všechny čisté barvy, nejoblíbenější jsou vraníci. Dnes tento původně pracovní kůň sklízí úspěchy na soutěžích a přehlídkách, kde se uplatňuje jeho efektní vysoký chod. Pro příjemný pohyb a milou povahu slouží také jako "rodinný" kůň. Je vhodný k výcviku začínajících jezdců, pro rekreační i turistické ježdění.

Tennesseeský mimochodník

 

 

 

Známý je též Anglický plnokrevník

Tento nejrychlejší kůň na světě byl záměrně vyšlechtěn v Anglii v 1/8. století. Základem byly domácí klisny, gallowayové a hobby, křížené se španělskými a italskými importy. Tito domácí závodní koně pak byli zušlechtěni orientálními koňmi. Za předky plnokrevníka se považují tři hřebci. První byl pravý arab z Nadžu v Arábii jménem Darley Arabian. Byl zakoupen v Aleppu v Sírii a do Anglie byl dovezen r. 1705. Tento hnědák se narodil v r. 1702 a stal se zakladatelem linie Eclipse. Byerley Turk, vraník neznámého původu, byl získán jako kořist od Turků údajně r. 1683. Narodil se patrně r. 1680 a do Anglie se dostal r. 1689. Do chovu byl zařazen o rok později a stal se zakladatelem linie Herold. Godolphin Barb, hnědák narozený v Tunisku r. 1724, se do Evropy dostal jako dar pro francouzského krále Ludvíka XV. Dojem neudělal a po všelijakých trampotách byl kolem r, 1730 odvezen do Anglie, kde se stal předkem linie Matchen.

Plnokrevný plemeník Beckett

Anglický plnokrevník je vysoký, štíhlý kůň s dlouhým krkem. Také nohy má dlouhé, hlavně horní partii zadních noh až po hlezení kloub. Výška se pohybuje od 165 do 175 cm, obvod hrudi od 180 do 195 cm, holeň od 19,8 do 21 cm. Hmotnost bývá 500-600 kg. Rozměry u tohoto plemene nejsou závazné, záleží na účelu, hackové bývají třeba jen 143 cm vysocí, sprinteři měří kolem 160 cm, hunteři naopak přes 170 cm. Jsou to vraníci, hnědáci, ryzáci i bělouši. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, dlouhým, ale silným hřbetem, nápadně dlouhou šikmou lopatkou a níže nasazeným ocasem. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Plnokrevník je sportovní a dostihový kůň, náročný na péči.

Eclipse Nejslavnější z plnokrevníků, nikdy neporažený Eclipse, žil v Anglii v 18. století a stal se zakladatelem významné linie plnokrevníků, z níž pocházejí více než tři stovky šampionů. Jeho potomci se významně podíleli i na vzniku mnoha cenných plemen, mimo jiné i polokrevníků Furioso a řady dalších. Byl to kůň tak slavný, že se zachovalo několik jeho portrétů.

Závody

 

 

 

 

Možná(pravděpodobně) znáte i plemeno Falabella

Toto miniaturní plemeno je výsledkem soukromé iniciativy. Argentinský chovatel Julio Caesar Falabella, majitel statku Recreo de Roca, vyšlechtil na základě shetlandských ponyů a velmi malého plnokrevníka plemeno, které vypadá jako miniatura velkého koně. Přesný původ těchto koní nebyl nikdy zveřejněn, ale je jisté, že se na jejich vzniku podílela příbuzenská plemenitba.

Výška falabelly nesmí v kohoutku přesahovat 76 cm, menší jedinci jsou cennější. Hlava nemá mít typické znaky poníka a má být přiměřená k tělu. Krk bývá dostatečně dlouhý, plec silná, ale záď slabší. Zadní nohy mívají sblížená hlezna, přední někdy náběh k „modlení“, holeně se poněkud rozbíhají. Kopyta jsou úhledná, dosti tvrdá, často se však objevuje náběh k těsnému, tj. příliš úzkému kopytu. Srst je hedvábná, bez podsady, hříva a ohon jsou nápadně bohaté a husté. Na spěnkách nesmí být ani náznak rousu. Odolnost těchto koníků je menší než u poníků, a proto potřebují soustavnou péči a v chovu velkou důslednost při odstraňování dědičných vad. U těchto minikoní jsou povoleny všechny typy zbarvení kromě strakáčů. V poslední době je nejžádanější zbarvení typu appaloosa, zejména spotted blanket, leopard a dark foreparts. Povahově je falabella velmi příjemná a inteligentní. Koník o hmotnosti kolem 20 kg se přirozeně neuplatní jako jezdecký kůň ani pro malé děti. Používá se v lehkém zápřahu do vozíků, které slouží spíše jako hračky. Jinak je to společenské plemeno, chované jako pet (mazlíček), po narození váží 6 kg. Potřebuje teplé ustájení.

 

 

 

Jistě znáte plemeno Hucul

Někteří odborníci řadí hucula k severským plemenům poníků, jiní k tarpanovitým. Je to však zřejmě původní plemeno z východních Karpat a má tedy blízko k lesním tarpanům. Postupně se pak křížil s koňmi z okolních nížin a vzácně i s orientálními plemeny, takže se původní ráz poněkud setřel.

Hucul je v průměru 136 cm vysoký (klisna menší), dlouhý 142 cm a obvod holeně kolem 20 cm. Pevně stavěný koník se silnou kostrou má hrubší hlavu s rovným, vzácně klabonosým profilem na krátkém, svalnatém, dost vysoko nasazeném krku. Kohoutek je nižší, hřbet pevný. Nízko nasazený ocas je dlouhý a dost bohatý, hříva a kštice jsou husté. Nohy mají výrazné klouby, zadní bývají šavlovité. Zbarvení bylo původně šedé nebo plavé, dnes převládají hnědáci. Bílé znaky prozrazují cizí vlivy. Je dlouhověký, skromný, velmi odolný a dokonale přizpůsobený drsným horským podmínkám. Na svou velikost je neobyčejně silný, vyniká jistým krokem a obratností v terénu. Kdysi se po celý rok choval na pastvinách a přikrmoval se zřídka. Původně všestranný kůň k jízdě, nosič a soumar, vhodný do lehčího zápřahu a k méně namáhavé polní práci. Později se osvědčil pro potřeby armády a nakonec při přibližování dřeva, pro větší mohutnost se křížil s norikem a fjordským koněm. Dnes se pro tyto účely nevyužívá, hodí se k turistické jízdě, výcviku dětí a k léčebným účelům. Šlechtitelský chov je v Topolčiankách (Slovensko), chová se i v Polsku, Rumunsku a na Ukrajině. U nás jsou chovatelské kluby.

Huculská matka s hříbětem

 

 

 

 

Maminčino oblíbené plemeno je Islandský pony

Drsný ostrov Island se stal domovem koní teprve po roce 871 n. l., kdy se tam usadili norští vystěhovalci. Ti přivezli norské poníky a fjordlingy a postupně se na ostrov dostávali i koně ze Skotska, Irska a z ostrova Man. Byli to vesvěs malí koně severského typu. Z jejich směsy vznikl islandský kůň. Od roku 930, kdy byl dovoz cizích koní na ostrov zakázán, se chová v čisté formě. Podle rozměrů je to pony, ale Islanďané ho důsledně označují jako koně a velmi si ho cení v práci i ve sportu.

Islandský kůň měří v kohoutku 125 až 135 cm, ale může být i větší. Dosti velká, hrubá hlava má silné žuchvy. Tělo je krátké, zavalité, silné nohy mají krátké holeně a vynikající kopyta. Velmi hluboká hruď měří v obvodu přes 150 cm. Kštice, ocas a hříva jsou bohaté a husté, srst je tvrdá, v zimě huňatá s mimořádně teplou podsadou. Barva je libovolná, původní je šedá a plavá. V poslední době se věnuje větší pozornost výběru barvy, je uznáno 15 typů a kombinací. Asi polovina islandských koní se chová po celý rok volně, v zimě se přikrmují i rybami. Jsou úžasně otužilí a zdatní, mají vynikající orientační smysl, skvělý zrak a jistý pohyb v terénu. Prosluli svým mimochodem, zejména rychlým "toltem", který se uplatňuje na závodech. Islandský kůň je všestranný, vhodný ke každé práci, ale chová se i pro maso. Na jeho schopnostech bylo postaveno celé hospodářství ostrova. Dnes se uplatňuje ve sportu, zejména na dostizích. Proto se věnuje celá pozornost chodům. Hodí se i k drezuře, teréním a turistickým jízdám. Zřídka se vyváží.

 

 

 

 

Možná jste také četli o Percheronovi

Jeho domov je ve vápencovém pohoří mezi Paříží a Le Mans, v kraji Perche. Nejstarším základem chovu byli koně normanští, brzy zušlechtěni arabskou krví. Využití arabských koní v chovu percheronů se datuje již od středověku, takže mnohé znaky se obdivuhodně upevnily.

 

Díky tomu je tento největší a nejtěžší kůň světa neobyčejně elegantní a úhledný, má vynikající chody, je aktivní, inteligentní a učenlivý, snadno ovladatelný. Proto také patří k nejoblíbenějším těžkým plemenům a chová se po celém světě. Zároveň se používá k zlepšení vlastností jiných chladnokrevníků. Největší z percheronů, Dr. Le Geer, měřil v kohoutku 213 cm a vážil 1372 kg. I průměrný kůň však měří nejméně 162 cm, hřebci bývají nejméně 170 cm vysocí. Mohutný svalnatý kůň s neobyčejně silnou louplou zádí a mocnými bedry nesou středně dlouhé, svalnaté nohy s bezvadnými klouby a se středně velkými, tvrdými kopyty. Rousy nemá. Dlouhý, pěkně klenutý krk má výrazný hřeben a zvlněnou, dosti hustou hřívu. Poměrně malá hlava je ušlechtilá, s širokým čelem, velkýma, poněkud vystouplýma očima a jemnýma, dlouhýma ušima. Profil je rovný, nozdry široké, rozevřené, nos plochý. Plec je dosti strmá, hrudník hluboký, hřeb krátký a ocas poměrně vysoko nasazený. Nejoblíbenější jsou bělouši, zejména jablečňáci, a také vraníci. Podle francouzského standardu jsou však povoleni i hnědáci, ryzáci nebo koně se smíšenou srstí. Percheron je neobyčejně silný tažný kůň, schopný zvládat největší náklady. Díky své inteligenci se hodí pro každou práci. Své výborné chody přenáší na potomstvo, Takže křížen s plnokrevníky dává vynikající   jezdecké koně do těžkého terénu. Uplatní se i při reprezentaci. 

 

 

 

 

Možná,že jste westernoví jezdci,takže znáte plemeno Quarter horse

Jedno z nejstarších amerických plemen se začalo chovat na počátku 17. století ve Virginii, kam se dováželi koně španělští, berberští a jiní orientálci a křížili se s různými anglickými plemeny. Plnokrevník tedy ještě neexistoval. Brzy se zde vyvinul mohutně stavěný, svalnatý kůň, zdatný a velmi rychlý. Pracoval na polích i při dopravě dřeva, tahal povozy a pod sedlem se osvědčoval zvláště při práci s dobytkem. Ve volných chvílích pak bavil své majitele dostihem na čtvrt míle; podle toho dostal název quarter. Díky svým kvalitám se rozšířil po celém území USA a jako kovbojský kůň se stal nejpopulárnějším na světě. Jeho plemenná kniha má také největší počet zápisů. Quarter se kromě USA chová v dalších 40 státech všech kontinentů.

Sprinter mezi koňmi dosahuje výšky v kohoutku 145 až 163 cm a vyniká mohutnou plecí i zádí. Tělo je nejširší v místech kolenního kloubu. Krk je dosti dlouhý, pružný, nesmí být obloukovitý ani mít tukový hřeben. Kohoutek je vysoký a posunutý dozadu, hřeben silný, krátký, záď široká a hluboká. Velké oči na poměrně krátké hlavě stojí daleko od sebe, uši jsou pohyblivé. Hlava nasedá na krk v úhlu 45°. Žuchvy nesmějí být široké. Kupodivu štíhlé nohy jsou suché, čisté, mají velmi kvalitní klouby a krátké spěnky. Povolená je každá čistá barva, nejoblíbenější jsou ryzáci. Původně všestranný kůň se stal specialitou pro práci s dobytkem, protože má úžasný smysl pro rovnováhu, obratnost a cit se zacházení se zvířaty. Dnes se předvádí při rodeu a stále soutěží na krátkých tratích. Je to oblíbený kůň pro terénní a rekreační jízdy.

Quarter

 

 

 

 

Někteří snad znáte plemeno Americký klusák

Původním zakladatelem tohoto plemene byl anglický plnokrevník Messenger, dovezený do Severní Ameriky r. 1788. Do chovu pak byli zařazeni i holandští klusáci, norfolkové (hřebec Bellfonder) a několik arabů. Plemeno značně ovlivnili i kanadští mimochodníci. V USA se totiž jinochod u klusáků cení daleko více než tzv. diagonální, tj. obvyklý chod. K nejvýznamnějším chovaným hřebcům patřil Hambletonian 10, narozený r. 1849, který sice nikdy v zápřeži nezávodil, ale měl ideální stavbu těla; potomci ji po něm spolehlivě dědili. V r. 1879 se začal užívat název standardbred, protože bylo rozhodnuto, že do plemenné knihy může být zapsán pouze kůň, který dosáhne na jednu míli předepsaného času: u normálních klusáků to byly 2 minuty a 30 sekund, u mimochodníků 2 minuty a 25 sekund. Díky tomuto výběru jsou američtí klusáci nejrychlejší na světě.

Americký klusák je nižší a delší než anglický, má poněkud hrubší hlavu, kohoutek nižší než záď, plec bezvadně a neobyčejně silně stavěnou a přestavenou záď mohutně osvalenou. Nohy jsou pevné a kopyta "ocelově tvrdá". Velikost se pohybuje kolem 155 cm, obvod hrudi měří asi 180 cm a obvod metakarpu je 19,5 - 20,5 dm. Hmotnost těla nemá přesáhnout 500 kg. Chod je velmi přímý, dlouhý a vydatný. Povoleny jsou všechny čisté barvy, nejčastěji se vyskytují hnědáci, vraníci a ryzáci. Americký klusák je kůň ryze sportovní. V Americe je klusácký sport neobyčejně oblíbený a tito koně se vyvářejí do celého světa; využívají se k zvyšování rychlosti jiných klusáckých plemen. V chovu se vše podřizuje výkonu, exteriér není při posuzování koně významný.

 

 

ARAB

Přesné údaje o původu araba neexistují. Nepodařilo se ani prokázat, že by kdy na Arabském poloostrově žili divocí koně. Předpokládá se, že arab je potomkem koní dovezených ze starověké Persie nebo z okolních zemí. Prokazují to společné znaky s Kaspickým ponym a íránskými plemeny. Přibližně od 18. století př. n. l. chovali tyto koně beduíni. Až do 7. století n. l. se tito ušlechtilí pouštní koně chovali jen v Arábii a v blízkém okolí. Teprve s expanzí islámu se rozšířili do severní Afriky, západní Evropy a do jižní poloviny Asie. Tito kvalitní koně pak ovlivnili většinu ostatních plemen.

výstavní postoj

Arab se od jiných koní odlišuje stavbou kostry. Má jen 16 párů žeber, 5 bederních a 16 ocasních obratlů. Proto má kratší, jen jemně prohnutý hřbet, rovný kříž a vysoko nesený ocas. Krátká a jemná hlava má prohnutý (štičí) profil, mezi očima vyklenutý. Mimořádnou pohyblivost hlavy zaručuje "mitbach", pozvolné napojování hlavy na hrdlo. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, hříva a ohon jsou hedvábné. Štíhlé, dlouhé suché nohy mají bezvadné klouby, šikmé spěnky bez rousu a pěkně utvářená, zdravá a tvrdá kopyta. Kůže araba je velmi tenká, srst nízká, jemná a hladká. Chřípí je neobyčejně jemné, nozdry otevřené. Výška je povolena od 144 do 152 cm, může být i menší. Závisí totiž na původu, zejména na klimatu oblasti, odkud kůň pochází, a na kvalitě pastvy. Přílišná výška a hrubá stavba je pro araba největší vadou. Arab je výhradně jezdecký kůň, rychlý, vytrvalý, tvrdý, skromný a odolný. Má vynikající chody, zejména plavný, plynulý cval. Také jeho povaha je při ohnivém temperamentu výborná. Je pochopitelné, že se právě arab zasloužil o zlepšení nebo i vznik mnoha sportovních plemen. Čistokrevní arabi se podle arabské tradice dělí do pěti skupin podle pěti posvátných klisen Muhammadových. Za nejušlechtilejší se považuje typ Kuhaylan. Ač to znamená "černá antilopa", převládající zbarvení je hnědé. Saklaví je typ vynikající krásou a elegancí, vyznačuje se bílou barvou. Méně úhledný, kostnatý Muniqui vyniká rychlostí a vytrvalostí a dospívá nejrychleji z arabů. Většinou jsou to ryzáci. Hamdani jsou nejmohutnější, klidní a mírní vytrvalci. Také příslušníci skupiny Hadban jsou mohutnější, ale jsou velmi rychlí.

Arabové jsou pověstní svým ohnivým temperamentem

Araby si oblíbil Napoleon. Jeho oblíbencem byl kůň Marengo, na kterém jel i do své poslední bitvy u Waterloo (1815). Napoleon dával přednost běloušům a měl vlastní chov bílých arabů. Velmi se zaslužil o zařazení arabů do národních francouzských chovů.

 

 

 

 

 

 

 

 
 
   
TOPlist
 Vytvořeno službou WebSnadno.cz  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek